V dalším příspěvku Jana Horáková, naše doktorandka toho času na Michigan Technological University, přibližuje detailněji svoje studium za oceánem.
Jedna z věcí, která mě překvapila asi nejvíce, je nedostatek komunikace mezi lidmi na oddělení. Na TULce jsem byla zvyklá chodit s kolegy každý den společně na oběd, příležitostně jsme zašli do kavárny nebo večer "na jedno". Tady jsem nic podobného (kromě jediné společné vánoční besídky) nezažila. Také v rámci vědecké spolupráce je fungování oddělení odlišné. Každý PhD student řeší svůj specifický projekt a jakákoliv kooperace je tu minimální. Nemyslím tím, že by si studenti nepomáhali v laboratoři například v rámci jednotlivých analýz, chybí mi zde ale více diskuze ohledně konceptu práce, výsledků apod.
Tento semestr se ale vše zlepšilo. Každý týden se koná "graduate seminář", kde studenti přednáší o svém výzkumu, výsledcích apod. Seminář by měl naučit studenty profesionálnímu přednesu a také by měl být prostorem, kde mohou studenti seznámit ostatní členy oddělení s prací, kterou dělají.
O Američanech se říká, že mají příliš vysoké sebevědomí. To jsem tu nezpozorovala, spíše naopak (nutno podotknout, že "pravých Američanů" je tu pomálu). Je nám proto kladeno na srdce, že máme být pyšní na to, co děláme, a přednášet o své práci s příslušným entuziasmem, který vzbudí nadšení i u publika. S tímto přístupem naprosto souhlasím, málokdo umí mluvit o své práci sebevědomě, poutavě, odborně a zároveň srozumitelně.
Ráda bych se také zmínila o svém výzkumu zde na "Biomedical Engineering". Na TULce jsem vyráběla nanovlákenné tkáňové nosiče sloužící jako náhrada maloprůměrových cév. Tyto nosiče, odborně scaffoldy, byly již na liberecké univerzitě testovány in vitro v laboratoři tkáňového inženýrství s velmi slibnými výsledky.
Zvací dopis na Michigan Tech jsem obdržela od profesora Jeremyho Goldmana, který se specializuje na testování in vivo na laboratorních myších. Již během minulého semestru jsem byla přizvána do pracovní skupiny profesorky Megan Frost, která se zabývá řízeným uvolňováním oxidu dusnatého. Společným tématem této pracovní skupiny je tedy výroba materiálu uvolňujícího oxid dusnatý. Jelikož má tato zázračná molekula v těle mnoho úkolů, každý se specializuje na odlišnou aplikaci: testuje se např. antimikrobiální a antivirový účinek oxidu dusnatého, ovlivnění zánětlivé reakce apod.
Pro mou aplikaci je oxid dusnatý přínosný z toho důvodu, že inhibuje krevní destičky, které se obvykle po implantaci aktivují a vytvářejí v cévě sraženinu (trombus). Pokud by implantovaný materiál uvolňoval oxid dusnatý, krevní destičky by zůstaly inaktivní a céva by zůstala dlouhodobě průchodná. Navíc oxid dusnatý tlumí zánětlivou reakci, která nastává vždy po voperování cizorodého materiálu do těla pacienta. Zaměřuji se tedy teď na inkorporaci specifických látek do nanovlákenných cévních náhrad.
Přesunula jsem se od testování in vitro k preklinickým aspektům umělých implantátů. V těchto dnech čekáme na schválení etické komise, abychom mohli otestovat polymerní materiály uvolňující oxid dusnatý in vivo. Provádění pokusů na laboratorních zvířatech může pomoci odhalit nové skutečnosti, které v laboratorních podmínkách zůstávají skryty. Ukáže se, jak materiál působí v rámci celého organismu, a ne pouze se specializovanými buňkami v uměle vytvořeném prostředí laboratoře, které pouze simuluje podmínky organismu.
Na závěr dnešního příspěvku přikládám jako pozdrav snímek výhledu, který se mi naskytne každé ráno, když otevřu dveře domu a vyrážím na univerzitu.
Jana Horáková
Další články v rubrice
Pečivo v něm vydrží pět až devět dní jako čerstvé
Každodenní otázka: ještě to jíst, nebo už vyhodit? Rohlíky po dvou dnech už moc k zakousnutí nelákají, ale vyhodit je se nám nechce. Pytlík na pečivo s nanomembránou prodlužuje dobu, kdy si pečivo zachovává svou čerstvost, o několik dní.
TUL začíná spolupracovat s prestižní thajskou univerzitou v oblasti robotiky pro medicínské aplikace
Robotika pro medicínské aplikace se stane společným tématem spolupráce Technické univerzity v Liberci a thajské Chiang Mai University. Pracoviště obou universit disponují špičkovým vybavením a mohou se vzájemně obohacovat.
Kniha Nanovlákna získala Cenu Josefa Hlávky
»Co je nano, si myslí, že ví každý, ale skutečná odbornost je v této knize,« řekl o publikaci, která je v českém kontextu ojedinělá, člen hodnotícího výboru profesor Karel Rohlena. Cenu si včera na zámku v Lužanech převzal profesor David Lukáš s...
